Nejdříve jsem se zdráhal napsat tento svůj příspěvek, protože sochař podle mně nemá psát, ale modelovat, a když je to vymodelované dobře, není třeba navíc ještě něco vysvětlovat. Ale přemluvit jsem se nechal, když jsem si uvědomil, že můžu nechat mluvit také samotného Masaryka. Začnu citátem z Hovorů s T.G.M., který jsem si vypsal před dvaceti lety.

„Můj ty Bože, tajemné úkazy! Jako by to, že vidím ten celý svět, že vnímám tam ten strom, že se mu podivuju, že si uvědomuju tajemství jeho života a růstu - jako by to všechno nebyly úkazy stejně tajemné, stejně podivuhodné! Copak duše po smrti je něco tajemnějšího a mysteriosnějšího než duše za živa........ a duše tak zvaných velikých mužů něco podivuhodnějšího než duše tam té ženy, co shrabuje seno? Lidé pohřížení v svém blizoučkém okolí nedovedou vidět velikost ve všech věcech: každá nepatrná věc i událost nejvšednější je něco tajemného a ohromného! Nedejme se mýlit zvykem - zvykli jsme především na sebe, zvykli jsme vidět jen do svého blízkého okolí, ale jen se zamysleme, jen se pořádně podívejme právě na ty známé osoby a věci, a rozšíříme svůj názor o tajemném a zázračném.“

Zde je totiž jeden z hlavních kořenů mé představy Masaryka a smyslem mého úsilí bylo tuto představu vyjádřit přesně. Za dvacet let demokracie jsme si zvykli hledět na politiky tak, jak nám to s krásným jasně modrookým úsměvem vysvětlil poslanec Macek, totiž jako na podnikatele. Vždyť v politice nejde o nic víc, než o peníze, tvrdil. Proto jim dobře rozumíme, když lžou, nebo se vzájemně potírají jako kohouti na smetišti a vytvářejí při tom svoji tvář, abychom ji znali a volili. Nad těmito ubohými hráči se dodnes tyčí postava Masaryka, veliká tím, že se nestaral o prospěch svůj, ale o prospěch republiky i svojí snahou zakotvit zákony boží v řádu společnosti, protože věřil ve smysl světa. V době svého presidentování byl obklopen vůdci úplně jiného typu, kteří kolem sebe šířili strach a násilí. Od všech těchto ďáblů se lišil tím, že netoužil vládnout, ale sloužit. O demokracii se vyjádřil ,,...zakládám ji na lásce - na lásce a spravedlnosti, jež je matematikou lásky, a na přesvědčení, že máme na světě pomáhat k uskutečnění řádu božího, k synergii s vůlí Boží.“

Filosofie Masarykovi nesloužila jako habitus úctyhodnosti, ale byla cestou i nástrojem jeho politického života. Narozdíl od politiků, na které jsme zvyklí a kteří usilují o popularitu na prvním místě, neváhal Masaryk podniknout kroky pro jeho oblibu naprosto zničující, především, když zpochybnil pravost rukopisů a poštval proti sobě české vlastence. Když se zastal Hilsnera, studenti po něm při přednášce házeli ohryzky. Byl rovný, charakterní a nesmírně odvážný. Jízdě na koni se začal učit ve Švýcarsku, když mu bylo šedesát šest let, aby se připravil na možné cesty necestou za vojáky legií. Rád potom jezdil na koni při mnoha oficiálních příležitostech, jako byly přehlídky nebo manévry a ještě radši jako rekreační jezdec ve volném čase. Pokud pobýval v Lánech nebo Topol’čiankách, jezdil denně alespoň hodinu. Na takových vyjížďkách jsem si ho mohl nejlépe představit a vžít se do jeho prožitků, protože sám léta jezdím do krajiny na vlastním koni. Tak jsem jednou došel skicami ke komposici, ve které jsem se pokusil zachytit trvání chvíle, kdy se Masaryk nad něčím zamýšlí a je tak soustředěn, že zastavil, sundal si čepici a dal Hektorovi volno, aby mohl uvolnit i svoji mysl. Skloněná šíje koně jej spojuje se zemí, za kterou je zodpovědný, do tváře mu svítí slunce, protože je ve volné krajině a tak proti světlu trochu mhouří oči, což zjemní zamyšlený výraz. To byla ona skica, která mně vyvedla jiným směrem a přiměla mně vzdát se vytoužené úlohy vymodelovat koně v pohybu, nejlépe v klusu. Od té skicy, k soše o dvacet procent nadživotní, vedla ale ještě daleká cesta, kdy jsem v práci na ní procházel různými ročními dobami, sněhy i letními bouřkami, jak je to ostatně zachyceno v dokumentárním filmu pana Tomáše Součka, který sledoval vznik sochy již od prvních skic. Dokument zároveň ukazuje, že takové dílo nemůže být vykonáno jedním člověkem, ale ve spolupráci mnoha lidí. Umístění sochy před museem a návrh podstavce vyprojektoval akademický architekt Miloslav Čejka a podstavec provedl umělecký kamenosochař Hynek Shejbal z Josefova. Organisační práci vykonávala Komise pro zbudování jezdecké sochy T.G.M., která hodnotila moje návrhy a jednomyslně se postavila za pojetí zamyšleného Masaryka na uvolněném koni. Celá komise dvakrát navštívila Jaroměř, aby mohla posoudit postup práce. Častěji jezdili za mnou na různá pracoviště ředitelé museí v Rakovníku a Lánech Mgr. František Povolný a Bc. Magdalena Mikesková.

Jako model pro studii aktu jezdce ke mně jezdil dresurní jezdec pan Pavel Mack, mistr republiky z Národního hřebčína ve Slatiňanech. Podle mého projektu svařili kostru pro modelování v hlíně mistři a učni Střední školy řemeslné v Jaroměři. Drátovat dále tuto kostru a nakládat hlínu mně pomáhala sochařka Gabriela Špačková. Odlévání do sádry zajistil celý tým pracovníků umělecké slévárny z Horní Kalné vedený akademickou sochařkou Paulínou Skavovou. Zaformování a odlití tohoto modelu do bronzu pak vykonali štukatéři, slévači, svářeči a ciseléři, takže výsledné dílo bylo vytvořeno spoluprací mnoha rukou a bystrých hlav. Jaký osud a budoucnost socha bude mít, záleží dál na lidech této země, jestli budou pokračovat v pěstování demokracie, která má za sebou teprve dvacet let, nebo se uchýlí zase k nějakému jednoduššímu autoritativnímu režimu, ve kterém by Masaryk opět neměl šanci na přežití.

Doufám, že socha nebude pouhou oslavou veliké osobnosti našeho prvního presidenta, ale také výzvou k zamyšlení nad jeho dílem, postoji a činy, k přemýšlení o jeho odkazu, který jsme zatím nedokázali uplatnit a využít ku prospěchu naší země.